Představovat osobnost na fotkách je pro většinu našich čtenářů zbytečné. Václav Loula, jako nejznámější česká tvář petrolejářského průmyslu, získal letos po zásluze cenu Petrol Awards Osobnost roku 2022. Od začátku roku patří pohonné hmoty mezi veřejností i experty mezi nejdiskutovanější témata a tiskový mluvčí ČAPPO je samozřejmě mými kolegy v této souvislosti oslovován nejčastěji. Tento rozhovor však nebude o cenách benzínu nebo nafty…

Jak jste se k petrolejařině vlastně dostal, co vás na tomto oboru lákalo?

Mě vlastně už základní školy benzín i další paliva z ropy  fascinovaly. Už tehdy jsem si říkal, co to je za energii, že to pohání automobily a že to používá celý svět… Nicméně, samotná chemie mě bavila už od základní školy, kde mě pro tuto vědu získal pan učitel Toman a pokračovalo to i na střední s paní profesorkou Hanušovou, která s námi dělala zajímavé pokusy. Právě oni asi do mě vštípili lásku k tomu předmětu. No a pak jsem jako student ve druhém ročníku gymnázia potřeboval peníze, protože jsem si chtěl koupit pionýra. U nás ve Strakonicích byla pumpa a vedle palivářský sklad. A tam jsem si tam sehnal brigádu. Domluvil jsem se, že tam budu od konce června do srpna pomáhat mýt okna a dohušťovat pneumatiky, a ještě jsem se nechal zaškolit a chodil o víkendech stáčet benzíny. A tak bylo asi logické, že jsem následně našel na VŠCHT obor technologie paliv a vody, přihlásil se tam a oni mě přijali.

Kam mířily vaše první kroky po absolvování vysoké školy?

Ještě před státnicí  jsem absolvoval kolečko praxí. Začínal jsem v Kralupech, pak jsem byl ve Slovnaftu v Bratislavě, pak jsem jel získávat zkušenosti do tehdy ruského Baku. To bylo hodně užitečné. No a 1. srpna 1972 jsem nastoupil do Vývojového střediska paliv a maziv, zároveň jsem se stal členem státní zkušebny 210, která sídlila na Žižkově v Jičínské ulici a měla laboratoře ve Strašnicích, kde dnes sídlí SGS. Tam se hodnotily ropné produkty. Mým prvním zkušebním  protokolem byl speciál z Kralup a převodový olej z Parama, což obnášelo i to, že jsem si po zaškolení musel v rafinerii odebrat vzorky a udělat jejich rozbor. U olejů se navíc dělaly i motorové zkoušky. Finálem hodnocení bylo  vypracování protokolu pro hodnotitelskou komisi. Časem se z této instituce stal Výzkumný ústav paliv a maziv a já jsem byl nominován do koordinačního centra aditiv v rámci RVHP.

To už jste byl zároveň zaměstnancem státního podniku Benzina…

Ano, na přelomu 70. a 80. let jsem zde dělal vedoucího odboru řízení jakosti. Nicméně, v roce 1982 si mě pozvali na Státní plánovací komisi a chtěli tam po mě, abych jim pomohl vyřešit problém, že nám Rusové sníží dodávky ropy. Touto prací jsem byl zaneprázdněn celá 80. léta, kvůli tomu jsem v té době ještě vystudoval vysokou školu ekonomickou a vlastně jsem v podobné pozici zůstal i po revoluci. Potkával jsem se pak s pány ministry Dlouhým a Klausem, protože jsem za tento obor zpracovával materiály do vlády. Občas jsem chodil i na jednání vlády, v předsálí pro případné konzultace či vysvětlení  kde jsem například navrhoval zrušení tuzexových poukázek, zavádění bezolovnatého benzínu 95 nebo jsem připravoval odbornou expertízu k výstavbě ropovodu IKL.  Pracoval jsem tehdy jako expert pro národohospodářské rozbory a koncepce v palivech v rámci Federálního ministerstva hospodářství.

A Benzina?

Do Benziny jsem se vrátil v březnu 1992, když všichni odešli k zahraničním firmám a já jsem měl pomoci znovu vystavět Benzinu jako akciovou společnost. Stal jsem se obchodní ředitelem a místopředsedou představenstva. Tehdy se navíc začalo privatizovat a ministerstvo průmyslu rozdělilo Benzinu na akciovou společnost a státní podnik, který se pak stal později součástí národního distributora Čepro. Benzina se naopak stala součástí Unipetrolu.

Tehdy byla hodně divoká doba. Chyběly zákony, představy o opravdovém trhu byly tristní, do toho vstupovaly bohaté zahraniční firny a na lukrativní obor se nalepili nejrůznější podvodníci…

Benzina tehdy rozhodně nemohla konkurovat ani zahraničním firmám, ani soukromníkům, kteří tady jako nezdaněnou motorovou naftu prodávali topné oleje. V té době se dal dovézt topný olej a prodat ho jako motorovou naftu. Dalo se na tom vydělat až 8 korun z litru. My jsme byli výrazně dražší, protože jsme se chovali v souladu s legislativou. V té době jsme navíc spustili modernizaci, a navíc jsme museli investovat vysoký objem prostředků do ekologie, jejichž návratnost byla spíše diskutabilní.

Jak v tomhle prostředí dokázaly podnikat velké zahraniční firmy, které v 90. letech vstupovaly na náš trh - Aral, Shell, OMV, Eni, BP nebo Exxon Mobil?

Já si myslím, že si na to dávali velký pozor. Ale jinak to měli jednodušší než my. Nakupovali lukrativní místa pro svoje čerpací stanice, zatímco Benzina měla pumpy na místech poplatných socialismu. Navíc měli tzv. levnější peníze. My jsem si totiž na rekonstrukce museli brát drahé úvěry, o likvidaci ekologických zátěží nemluvě.

Kolik vlastně bylo v ČSSR pump v roce 1989 a kam se to dostalo dnes?

V roce 1989 bylo v Československu 758 čerpaček, nyní po 33 letech jich je V České republice přes 7000… To znamená, že na 56 tisíc kilometrech silnic a dálnic je každých 14 kilometrů veřejná čerpací stanice. Kdyby se do toho započítaly i výdejny a neveřejné stanice, tak každých 8 km najdete možnost natankovat pohonné hmoty.

Jak je možné, že to narostlo takových způsobem?

Nebyla legislativa, která by to omezovala, a zahraniční společnosti chtěly být viděny na lukrativních místech. Podívejte se třeba na dálnici Praha-Brno. Na celkem 200 kilometrech je každých cca 15 km jedna pumpa. Přitom Benziny zůstaly jen na místech, kde byly už za socialismu – Střekov, Průhonice a Devět křížů.

Benzina však po revoluci pumpy spíše ztrácela…

Pumpy, které byly v dobrých místech jsme si nechali a ty které byly na špatných místech jsme kolem let 2000 až 2004 prodali. Ještě předtím po rozdělení na akciovou společnost a státní podnik jsme si nechali kolem 200 pump, 190 jich získalo Čepro a dnes je to síť Eurooil. O něco jsme také přišli v malé privatizaci, kdy to okresní privatizační komise dala do dražby, aniž by se nás někdo zeptal. Takhle jsme přišli o některá atraktivní místa třeba v Budějicích nebo v Plzni, která tehdy získaly zahraniční firmy. Vydražil to sice soukromník, ale ten pumpu záhy prodal dráž třeba Agipu. Pumpa byla zavedená a k tomu přišlo know-how zahraniční společnosti, která tam postavila velký shop nebo restauraci. Předtím se na pumpách prodávaly maximálně oleje, tuky  kapalina do ostřikovačů, benzín a nafta nebo zapalovací svíčky.

Je skoro zázrak, že akciová společnost Benzina v tehdejší konkurenci zahraničních firem a podvodníků s topnými oleji přežila…

My už jsme v polovině 90. let začaly dělat rekonstrukce stávajících pump po vzoru zahraničních společností. Stavěli jsme tam větší shopy, kde bylo možné koupit nápoje, hračky, bagety ,  sladkosti  nebo květiny a mohl jste si tam dát už kávu. Prostě to začalo plnit funkci občerstvení, večerek a konkurenceschopnost se začala výrazně zlepšovat. Pak se začaly stavět pumpy s označením Benzina Plus, kde se vybudovalo i gastro srovnatelné se zahraničními pumpami a prodávat aditivovaná a prémiová paliva.

Najímali jste si už tehdy na to zahraniční odborníky nebo jste jeli tzv. z vlastních lidských zdrojů?

Byl to takový kompilát. Mnozí naši pracovníci byli vysíláni do zahraničí a po návratu nám své zkušenosti předávali. Tím se dopředu posunoval nejen design, ale i nabídka služeb. Začaly se zkoušet nejrůznější gastroprojekty nebo nasazovat prémiová paliva s nadstandardní aditivací. My jsme už začátkem nového tisíciletí používali přísady do benzínu a nafty a prodávali jej pod obchodními názvy Blueoktan 99 a Diesel Top Q, pak jsme také začali nabízet naftu s cetanovým číslem 60. Z těchto produktů pak po příchodu PKN Orlen  vznikla Verva 100 a Verva Diesel.

V letech 1992-93 jste pracoval na pozici tiskového mluvčí Benziny. Postupem času se to vyvinulo tak, že jste se vlastně stal tiskovým mluvčím celého petrolejářského průmyslu, i když jste měl jiné funkce a povinnosti. Dodnes jste u nás hlavní komunikační spojkou mezi svým oborem a médii.

Tu důvěru mě daly členské firmy ČAPPO, ale máte pravdu, tahle pozice vznikla už v té Benzině. Já jsem člověk, který nemá ve zvyku říkat „No comment“. Razím zásadu, že je lepší všechno pořádně vysvětlit, aby reportáž měla hlavu a patu, a aby čtenář, posluchač nebo divák měl ve všem jasno. Neříkám, že se to vždy podaří…Technologie zpracování ropy je složitá záležitost, pohonné hmoty ovlivňuje  řada faktorů a pro  profesionální vysvětlení potřebujete více času, proto preferuji ekonomické pořady a odborná televizní studia.

Jak zpětně v průběhu času hodnotíte samotné novináře? Já mám pocit, že dnes se píše hlavně tak, aby byl čtenář ohromen, články a reportáže jsou často povrchní, nehledá se podstata…

Mám novináře, kterým všechno rád vysvětlím, a oni pak napíšou, jak to doopravdy je. Ale celkově je publicita petrolejářského průmyslu složitá v tom, že ČAPPO nesmí komunikovat ceny pohonných hmot, protože úřad pro hospodářskou soutěž by to mohl klasifikovat jako možné zneužití postavení nebo jako kartelovou dohodu. V tom má ČAPPO velkou nevýhodu. Ceny pohonných hmot byly, jsou a stále budou hodně politickou záležitostí a novináři se neustále ženou po nějaké senzaci. Nejraději by třeba napsali, že litr benzínu bude, dejme tomu, od pátého prosince stát 70 korun, a řekl to ten a ten. Jenže to není možné… Je spousta zajímavých odborných věcí, o kterých by se dalo psát, bohužel zájem novinářů je pouze o ceny. Výjimku tvoří odborné časopisy jako je třeba Petrol magazín nebo Svět motorů, kde se objevují články také o spotřebě, aditivaci, jakosti nebo budoucnosti v pohonech apod.

Jak vidíte současnou situaci na trhu s pohonnými hmotami. S letošním nárůstem se začala diskutovat i otázka, zda má člověk právo vlastnit a používat automobil nebo je to luxus, který nemůže být dopřán každému?

Automobil dnes není investice ale požadavek doby. Při vysokých cenách pohonných hmot pak musí každý zvážit, zda použít nebo nepoužít automobil. A je to na zvážení soukromníka nebo firmy, která zodpovědně hospodaří. Jestliže se věnujete, například zavážení obchodů zbožím, tak automobil je součástí vašeho podnikání. A pak můžete hledat třeba nějaké úspory, přestavět logistiku, nakoupit úsporné vozy nebo změnit pohon na elektromobily, nízkouhlíkatá  kapalná paliva nebo vodík.

Měl by do cen pohonných hmot nějak zasahovat stát?

Určitě by neměl zastropovat ceny. Maximálně lze snížit spotřební daň, popřípadě DPH, pokud bude ovšem rozpočtově silný. Některé státy kolem nás to udělali. Ale zastropovat cenu bez ohledu na náklady může vyvolat likvidaci celého trhu, možná celého oboru. Tento nástroj jde zcela proti tržní ekonomice.

Mnoho lidí si dnes myslí, jak se měli za socialismu dobře. Jak bylo všeho dostatek a ceny byly nízké. Pamatujete si, kolik vlastně stál v 80. letech minulého století benzín?

Pokud si dobře pamatuji, v roce 1989 stál litr Speciálu 8 korun a lidé brali v průměru asi 3000 korun. Dnes je vidět, že platy rostou rychleji než ceny. Tehdy jste za průměrný měsíční plat koupili 375 litrů olovnatého benzínu Speciál 91 oktanů, dnes je to 910 litrů bezolovnatého benzinu o vyšší oktanové hladině 95. Myslím, že lidé zapomínají, navíc byli mladší a méně náročnější. A život byl v určitém smyslu v mnohém jednodušší. Ale dnes se mají podstatně lépe, životní úroveň je výrazně vyšší..

Letošní rok je pro celý petrolejářský průmysl velmi složitý. I pro vás je současná komunikace s médii často náročná nejen na čas ale i na nervy. Přitom jste si už dávno mohl užívat zaslouženého důchodu. Co vás nutí stále pracovat?

Jsem rád mezi lidmi a potěšen, pokud jsem žádán a schopen předávat své zkušenosti. Stále mě baví a naplňuje vysvětlovat, co náš obor znamená pro běžné motoristy i pro stát, a co by nás mohl čekat v budoucnosti s alternativními palivy. Myslím si, že by paliváři ještě neměli benzínu a naftě vystavovat úmrtní list navíc ropa je a zůstane strategickou chemickou surovinou a stále velmi důležitou energetickou komoditou. Očekávám, že minimálně ještě dvě dekády budeme řešit mix energií, které se budou v dopravě používat.

Myslíte, že vyrůstá generace petrolejářů, kteří vás nahradí? Je to i dnes atraktivní obor pro mladé lidi?  

Já si myslím, že určitě každý je nahraditelný. Ještě tak dvě možná tři desetiletí se budeme potkávat se spalovacími motory, a také s pohonnými hmotami. Pochopitelně, že budou přibývat alternativy, ale tohle je obor, který bude stále perspektivní. I perspektiva na 10 let je podle mě stále dobrá perspektiva. V každém případě by měl absolvent palivářského oboru projít určitou praxí. Navíc nás čekají nové technologie výroby nízkouhlíkatých paliv a zkoumání dalších obnovitelných zdrojů nebo vodík jako letecké palivo. A LNG, CNG  nebo LPG jsou také určeny pro spalovací motory.

Myslím, že do toho hodně zasáhl oficiální zákaz prodeje automobilů se spalovacími motory od roku 2035… Automobilky vyvíjí své modely s určitým předstihem. Vyvíjet dnes něco, co do 12 let skončí nemá smysl. To samé platí pro petrolejářský průmysl…

Já si myslím, že paušální zákaz prodeje aut se spalovacími motory by se měl přehodnotit. Stále existují obory, kde by spalovací motory měly zůstat, protože pro ně neexistuje plnohodnotná alternativa – integrovaný záchranný systém, obrana státu nebo dálková přeprava zejména některých druhů zboží, dále přepravní a technologické dopravy v zemědělství nebo stavebnictví . Tady je prostor pro ekologizovanou naftu nebo pro nízkouhlíkatá kapalná paliva, nezatracoval bych možnost zachycovat CO₂ z atmosféry a konverzními postupy se  zeleným vodíkem lze vyrobit  tzv. e-paliva. Samozřejmě  vodík se musí vyrobit a k tomu je asi nejlepší elektrická energie z jádra a elektrolýza. Je také otázka, jak to bude zdrojově s plynem. Když chceme najednou skončit s uhlím, nemůžeme současně s tím opustit LNG a CNG. Když něco ruším, měl bych mít adekvátní bezpečnou, konkurence schopnou  alternativu.